Počátky slovanského osídlení
Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách se první Slované objevili pravděpodobně až v 2. polovině 6. století. První vlna Slovanů směřovala přes Malopolsko(historická země v jihovýchodním Polsku) na Moravu a podél později takzvané Trstenické stezky i do Čech. V 1. polovině 7. století snad druhá vlna mohla přijít z Podunají. V té době na tomto území sídlily už jen zbytky předchozího germánského obyvatelstva.
Sámova říše
Část Slovanů žijících na českém území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska.Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen, se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel údajně do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů a společně pobili mnoho Avarů. Slované proto přijali Sáma za svého vládce.Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl poražen v památné bitvě u Wogastisburgu (631). Dodnes historici marně pátrají, kde tato pevnost vlastně ležela. Přesně nevědí ani to, kam až Sámova moc sahala. Pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Po Sámově smrti jeho říše zřejmě zanikla. V podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla.
Čechy v 8. a 9. století
Od zániku Sámovy říše jsou soudobí kronikáři na písemné informace o dění na území Čech skoupí, a tak jsme odkázáni na archeologické vykopávky, přesto se ve franských kronikách, jako je Fredegarova kronika, Fuldské letopisy nebo v kronice psané v klášteře v Métách kusé informace sporadicky objevují. V roce 788 franský král Karel Veliký zřizuje v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast, jakési pásmo Franské říše proti Čechám.V roce 805 se Karel Veliký pokouší začlenit Čechy do soustavy zemí závislých na Franské říši a proto vysílá na území Čech vojska, která obléhají pevnost Canburg(na přelomu 8. a 9. století slovanské hradiště, zřejmě nedaleko soutoku Labe a Ohře), při niž zabíjí vůdce Lecha. Nejde o žádné vlastní jméno, jde spíš o hodnostní označení. V roce 845 se konal v bavorském Řezně křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména nejsou známa, ale ze zprávy se dá vyvodit, že do Čech začalo pronikat křesťanství. V roce 857 se ve Fuldských análech píše o dobytí civitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky, která ležela kdesi na jihu Čech. V roce 871 dcera neznámého českého vojvody byla provdána do Velkomoravské říše. Svatební průvod na cestě přepadla ozbrojená družina Franků a ukořistila 644 koní. Hned následujícího roku 872 se Frankové opět objevili na území Čech, tehdy při svém nájezdu zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl i Bořivoj I. V roce 882 podle legendy zemřel český poustevník Ivan, nad jehož hrobem vznikl v roce 1033 benediktýnský klášter Svatý Jan pod Skalou.
Velká Morava
Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a v severozápadního Slovenska první slovanský stát ve střední Evropě. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jej ve svých spisech později označil jako Velkou Moravu. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci. Kníže (král) Svatopluk I. (vládl 870–894) vytvořil na základě moravského státu rozsáhlou a mocnou říši, která se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy. Na Svatoplukově dvoře přijal křest i český kníže Bořivoj I. a uznal svrchovanost moravského vládce nad Čechami. V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří přinesli hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině (konkrétně v makedonském dialektu staroslověnštiny, který byl však srozumitelný i slovanskému obyvatelstvu z okolí Moravy). Metoděj se později stal arcibiskupem v Sirmiu (Sirmium bylo starodávné sídlo metropolity, vyvrácené v 7. století Avary), ale působil převážně na Moravě, čímž se de facto stal prvním moravským arcibiskupem. Politický význam moravského arcibiskupství byl především zahraničně-politický, neboť Velkomoravská říše se tak stala nezávislá na zahraniční církevní hierarchii.Velkomoravská říše, od níž se Čechové roku 895 odtrhli, byla v letech 906–907 vyvrácena Maďary. Život zde však pochopitelně pokračoval dále. Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách - například v Olomouci nebo ve Znojmě - Hradišti. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po Maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.
České knížectví
V době, kdy vznikla rozsáhlá Velkomoravská říše, nebyly Čechy ještě sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších kmenových útvarů, v jejichž čele stála kmenová knížata. Ve středu tehdy osídleného území Čech sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců. První známý přemyslovský kníže Bořivoj I. žil koncem 9. století a sídlil zřejmě na Levém Hradci. Podřídil se moci velkomoravského knížete Svatopluka a nechal se pokřtít. Mezi další významné knížecí rody v Čechách patřili Slavníkovci, knížata kmene Charvátů.Po Svatoplukově smrti zanikla svrchovanost Moravy nad Čechami a česká knížata se dostala do vlivu Východofranské říše. V bojích mezi jednotlivými kmeny a jejich knížecími rody se nejsilnějším ukázal být kmen Čechů a jeho knížata z rodu Přemyslovců. Zmínky o dalších českých knížecích rodech s výjimkou Slavníkovců tak brzy zmizely a nadále se nejprve objevil jen český kníže Boleslav I., který s pomocí svévojenské družiny ovládl nejen oblast Čech, ale také Moravu a značnou část Slezska a Malopolska. Roku 973 došlo ke zřízení pražského biskupství, čímž byl učiněn další krok k upevnění české státnosti. Po mocenském vzestupu Polska za krále Boleslava Chrabrého se však hranice Českého knížectví stabilizovala pouze na pomezí Čech a Moravy vůči okolním státním útvarům. V otázce nástupnictví na knížecí trůn se mnohdy svářilo několik sil. Výsledkem toho byly poměrně časté boje o knížecí stolec uvnitř samotného přemyslovského rodu. Římští či němečtí králové popř. císařové těchto sporů opakovaně využívali ve svůj prospěch a zasahovali do záležitostí Českého knížectví. Také pozvednutí vládnoucích českých knížat do královské hodnosti, popř. i dohodnosti a práv říšských kurfiřtů bylo v případech Vratislava II., Vladislava II. a Přemysla Otakara I. vedeno snahou tehdejších římských císařů připoutat české země pevněji k říši. České knížectví se ovšem roku 1198 stalo definitivně dědičným Českým královstvím s rozsáhlými privilegiemi země v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka.
Přelomové 13. století
Již v 2. polovině 12. století, ale především ve 13. století, proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také vzniklo mnoho významných šlechtických rodů, které obdržely jako leníci českého krále rozsáhlé pozemkové državy. Během 13. století tyto rody získaly zásadní podíl na politické moci. Jejich společenské postavení bylo navenekmanifestováno mimo jiné držbou pevných hradů, které byly stavěny od 40. let 13. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 tzv. Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo její postavení v rámci společnosti. Během 13. století probíhala intenzivní kolonizace dosud neosídlených oblastí Českého království novými obyvateli převážně německého původu. Král Přemysl Otakar II. vybudoval do roku 1272 rozsáhlé území pod svou vládou, která se rozkládala přes Rakousko až za Alpy k Jaderskému moři. Po jeho smrti a ztrátě mnohých území, obzvláště v dnešním Rakousku, obrátil jeho syn Václav II. svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo podmanit si řadu slezských a polských knížectví až po Baltské moře. Pro svého syna Václava III. získal roku 1301 Uherskou korunu. Faktický vliv v Uhersku však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Během 13. století také vznikla první lokovaná města na území dnešního Česka. Historikové ovšem kladou existenci sídlišť v blízkosti hradských center, která do značné míry plnila funkci měst, již do dřívějších dob. Zásadním způsobem se tehdy také změnila struktura venkovského osídlení, které se rozšířilo mimo staré sídelní území českého obyvatelstva.Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním českého, polského a uherského krále Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306 v Olomouci. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví a pod vlivem mocných šlechtických (panských) rodů Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, nejmladší dcerou krále Václava II. a sestrou Václava III. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se přes nezájem o vládnutí ve vlastní zemi ("král cizinec") podařilo rozmnožit velikost a moc Českého království mj. získáním Chebska a Horní Lužice. Syn Jana Lucemburského Karel IV. se stal českým králem nejprve pod jménem Karel I. v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí také definitivně králem německým. Karel IV. byl pak 5.dubna roku 1355 korunován v Římě císařem Svaté říše římské, a to kardinálem k tomu pověřeným papežem Inocencem VI.Za vlády Karla IV. dosáhly české země značného rozkvětu. V jeho době byla Praha povýšena na sídelní město říše. Karel IV. založil v Praze první univerzitu ve střední Evropě, založil Nové Město Pražské, Karlův most a Karlštejn. Pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Horní Falc (do 1401), Lužice (do 1635) a další Svídnické a Javorské Slezské knížectví (do 1742). Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla Praha tehdy jedním z největších měst Evropy.
Husitství
Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád
Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje
rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější
protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do
Kostnice, aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své
názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen. Když zpráva o
Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a
katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské
radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek,
které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích Pražských.
V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Českým králem se mezitím
stal Zikmund Lucemburský (další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař), protože jeho bratr Václav IV.
zemřel bezdětný.
Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami.
Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (1374–1424),
po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili
se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k
bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až
schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem
Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.
Vláda Jiřího z Poděbrad
V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, utrakvista, který byl v roce 1458 po smrti krále
Ladislava Pohrobka (1453–1457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české
reformační církve, Jednoty bratrské. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt
doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně
politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí
Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil
panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy.
Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se
spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli
ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež
Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín,
kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli
nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu
Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie,
která vládne až do roku 1526.
Český stát za vlády Jagellonců
Jagellonci se dostali na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského
velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava.
Příchodem Vladislava do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž
alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovy
matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem. Podržel si českou
korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách
podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také
některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu.
S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku
1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český
král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal
Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.
Ukončení náboženských rozporů vedlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní
vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům tak vůči panovníkovi a dále omezilo jeho pravomoci. O
Vladislavovi Jagellonském je známo, že měl mírnou, poddajnou povahu. Neprůbojný král však dokázal dosáhnout
svého cíle v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli
čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490
zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici ze všech uchazečů za krále právě Vladislava.
Jagellonci vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u
Moháče proti osmanským Turkům. Navzdory slabé panovnické moci v době Jagellonců byla kultura této doby v
českých zemích neobyčejně živá.
Český stát za vlády prvních Habsburků
Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen manžel Anny Jagellonské Ferdinand I. Habsburský.
Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně
pro příštích téměř 400 let.
Třebaže společnými vládci Čech, Moravy a Slezska byli Habsburkové, vývoj těchto zemí byl poněkud odlišný.
Morava přijala dědičnou vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje mezi původní českou šlechtou a
zájmy habsburské monarchie.
V Čechách naopak existovaly stavy, které byly připraveny bránit to, co považovaly za svá práva a svobody.
Protože Habsburkové sledovali centralistické snahy, konflikt byl nevyhnutelný. Napětí se projevovalo už za
vlády prvního (celkově třetího) habsburského panovníka na českém trůně - Ferdinanda I. (1526-64), který se
pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. Tento konflikt dále komplikovaly etnické a národnostní otázky
(ty později přerostly v až boj o historická práva království a vlastně i Čechů). Samotné české stavy byly
rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání.
Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král
Rudolf potvrdil tzv. Rudolfův majestát České země se tak před třicetiletou válkou a stavovským povstáním
těšily nebývalé náboženské svobodě. Po smrti Rudolfa ale dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci
reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti novému králi Matyášovi. Rudolfův bratr se projevil
jako přesvědčený katolík a rychle proti stavům zakročil.
Bílá hora
Dne 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva královští katoličtí místodržící Vilém Slavata
z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius (třetí z takzvaných Pražských defenestrací),
což signalizovalo otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští stavové dne 26. srpna 1619 zvolili
Fridricha Falckého, toto rozhodnutí se ale nakonec změnilo v politickou katastrofu. Stavy zůstávaly
nejednotné a Fridrich neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v
rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.
Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 českých povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů), kteří
se zúčastnili odboje proti Habsburkům, bylo v Praze 21. června 1621 na Staroměstském náměstí veřejně
popraveno. Tato poprava byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař
Ferdinand II., který znovu nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv.
generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z 90 % protestantská, začala
probíhat násilná protireformace.
Třicetiletá válka
Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2.6
milionu obyvatel v Čechách a na Moravě, zde v polovině 17.století žilo zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a
na Moravě zůstalo pouze 600 000 obyvatel. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci
do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům
Habsburků. Příchod cizí šlechty ovšem nebyl zdaleka jen záležitost pobělohorského období.
Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávňovalo jazyk německý s českým a zajistilo
Habsburkům dědičné nástupnictví v českých zemích.
Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Amos Komenský (1592–1672), český myslitel a
pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil
třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn. Bylo jím potvrzeno začlenění českého království do
Habsburské monarchie, jejímž nejdůležitějším (hlavním) městem byla Vídeň. De facto tak království ztratilo
svou nezávislost.
17. a 18. století
Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané
bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů
zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována.
Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích
vzniklo homogenní katolické prostředí. Bible kralická a řada jiných knih se dostala na index. Zakázané
knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbíraly a pálily. Menšina tajných Bratří si za cenu
předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet některé prvky své víry, často však ve zjednodušené a
povrchní podobě. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným
náboženstvím.
Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období
jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve
skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému
ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních
kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou
ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív.
Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie napomáhalo teritoriálním
Hohenzollernů. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili i bavorský a saský vévoda, vtrhl do českého
království v roce 1741. Vévoda Karel VII. Bavorský byl šlechtou prohlášen českým králem. I když Marie
Terezie získala většinu z českých zemí zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované
Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo Prusku.
Marie Terezie se pokoušela o racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a
byrokracie). Co zbylo z českého království, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Zrušena byla česká
kancelář ve Vídni. Roku 1749 byly správními reformami Marie Terezie Země Koruny české de facto zrušeny.
Zrušena byla také česká kancelář ve Vídni. I nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého
království.
Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Je zrušen jezuitský řád, soudnictví je
odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se
povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k
centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů.
Vývoj v letech 1792 – 1848
V reakci na evropský vývoj v období napoleonských válek se politický systém po roce 1792 utužil a
konzervoval, v historiografii se toto období pojmenovává jako doba předbřeznová. Společnost zůstala v
porovnání k průmyslovému vývoji v západní Evropě ještě ve své většině zemědělská. Vzniklo sice několik
manufaktur, především textilního charakteru, ale jejich dopad na celkovou produkci nebyl v podstatě žádný.
První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu ve střední Evropě. Pojem národa,
definovaného jako skupina lidí spojených jazykem a kulturou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které
zpočátku usilovalo o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem
venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla většina šlechty
německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence, byli to lidé většinou s neurozenými
kořeny. Obrození mělo jiný průběh než v sousedním Polsku, zdaleka ne tak radikální, ale rostoucí postupně.
České národní obrození, jehož počátek se klade do 90. let 18. století, bylo reakcí na germanizační úsilí.
Je třeba ovšem dodat, že habsburské preferování němčiny jako hlavního jazyka a centralistické zřízení bylo
podmíněno dynastickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině
kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi
výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk nebo Národní muzeum (1818). Velkou
figurou národního obrození byl historik František Palacký.
Ideovou inspirací pro obrozence byly především svatováclavské, cyrilometodějské a svatoprokopské katolické
tradice.
Politický a společenský vývoj 1848 – 1918
V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50.
letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout
absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili po bitvě u Solferina území v
Itálii, v roce 1866 byli v prusko-rakouské válce poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby
posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická
monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich
snahy ale selhaly.
Přes všechny krize tento systém vydržel až do roku 1918. Stanovil dominantní pozici Maďarů v Uhersku a
Němců v rakouské částí monarchie. Postupné reformy ale umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v
politickém životě Rakouska-Uherska.
V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka.
V 19. století došlo k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, stupňoval se český i
německý nacionalismus. V leteh 1868–1883 bylo postaveno Národní divadlo, v letech 1885–1891 Národní muzeum,
Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891 němečtí podnikatelé bojkotovali a stala se tak přehlídkou českého
průmyslu a podnikavosti. Roku 1869 byl pražský Polytechnický ústav rozdělen na českou a německou část, roku
1882 byla obdobně rozdělena Karlo-Ferdinandova univerzita, s čímž souvisela tzv. Chuchelská bitka. V roce
1886 se rozhořel spor o Rukopisy. V 80. a 90. letech se místo dosavadních dvojjazyčných označení ulic
prosazují v Praze pouze české a v Liberci pouze německé názvy.
Od 60. let 19. století se české země i rychle industrializovaly, v 80. a 90. letech 19. století vznikala
česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo. Kolem přelomu 19. a 20.
století nastala mohutná městská i rekreační výstavba, vznikly celé čtvrti činžovních domů i výstavních vil
ve zdobném secesním stylu i běžné rodinné domky. Pražská asanace, zahájená roku 1895 a provedená z větší
části do roku 1914, radikálně proměnila centrum Prahy. V letech 1899–1902 byla zregulována a usplavněna
Vltava mezi Prahou a Mělníkem, v letech 1845–1914 byla vybudována převážná část dnešní železniční sítě a
mnoho silnic, v 70. letech 19. století se začala ve větších městech rozvíjet městská hromadná doprava. Roku
1888 vznikl Klub českých turistů a začal budovat síť turistických stezek, chat, rozhleden a podobně.
První republika
V důsledku porážky v první světové válce (1914–1918) se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Na jeho troskách vznikly
nové státy: Rakousko, Maďarsko, Polsko, Království SHS a také Československo, které bylo ustaveno 28. října
1918 jako demokratický stát v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937). Kromě Čech a
Moravy se součástí Československa stalo i Slovensko a Podkarpatská Rus.
Co do národnostního složení bylo však čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo
nestabilním státem. Kromě Slováků, kteří jako národ po většinu své historie patřili do Uherského
království, žily v Československu také více než třímilionová německá menšina, téměř třičtvrtěmilionová
maďarská menšina na jižním a východním Slovensku, polská menšina v jihovýchodní části Českého Slezska a
rusínská menšina na Podkarpatské Rusi. Soužití s českými Němci bylo od počátku konfliktní. Dne 4. března
1919 došlo v Kadani k tragickému incidentu mezi německými obyvateli a českým vojskem. Výsledkem bylo 25
mrtvých a několik desítek zraněných. Čeští Němci se snažili o dalekosáhlou autonomii a nebyli pozváni k
tvorbě definitivní ústavy z roku 1920.
Československo se postupně stalo jediným ostrovem demokracie ve střední Evropě a bylo obklopeno státy s
fašistickými tendencemi, mezi které patřilo i Polsko a Maďarsko. V roce 1933 se v sousedním Německu dostal
k moci Adolf Hitler a Německo bylo rychle přetvořeno na totalitní stát. Nacistické Německo pak v roce 1938
obsadilo Rakousko, které se tímto anšlusem stalo součástí tzv. Třetí říše. Československo se svými
početnými Němci, soustředěnými zejména v pohraničních oblastech státu, bylo při expanzivních snahách
tehdejšího německého vedení další na řadě.
Druhá republika
Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Francií a
Sovětským svazem, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou
dohodou z 29. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a Sudety (pohraniční oblasti Čech a
Moravy) jsou přičleněny k Německu. 30. září 1938 následuje polské ultimátum a 2. října 1938 Polsko obsazuje
a anektuje východní část československé části Těšínska.
Protektorát Čechy a Morava
Okleštěné Česko-Slovensko je pak 15. března 1939 zabráno německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a
Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního
Slovenska.
Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.
Československo po 2. světové válce
V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská
Rus byla v rozporu s některými předchozími dohodami přičleněna k Sovětskému svazu. Dochází k hromadnému
odsunu Němců z celého území, což postihlo zejména Sudety, pohraniční oblasti s dosud převažujícím německým
obyvatelstvem.
V únoru 1948 převratem v Československu uchopila moc Komunistická strana Československa; země se stala
totalitním státem a součástí sovětského bloku.K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v platnost správní reforma,
která zrušila samosprávné země a vytvořila centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly
historicky vzniklé hranice zemí. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na
Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval
počet krajů.
Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a
dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové
republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Těsně po invazi emigrovalo mnoho především
vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země,
který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou
až do roku 1991.
Český stát v rámci federace
Zákonem o federalizaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se
dosud unitární stát formálně změnil na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické
republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).
Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy následovalo období normalizace, pojištěné více než dvacetiletou
přítomností sovětských vojsk až do roku 1991. Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce v
listopadu a prosinci 1989.
1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika (Česko) a Slovenská republika (Slovensko). Prvním
prezidentem samostatného Českého státu byl 26. ledna 1993 zvolen Václav Havel.
převzato z wikipedie